Tajemství

Dědeček s babičkou slavili zlatou svatbu. Na oslavu se shromáždila celá rodina, děti vnoučata, prostě široké příbuzenstvo.
Dědečka se ptali zda, má nějaký recept na tak dlouhé manželství. Starý pán na chvilku zavřel oči, a pak, jako by se probíral dávnými vzpomínkami, vyprávěl:
"Lucie, moje žena, byla jediné děvče, které jsem kdy měl. Vyrostl jsem v sirotčinci a vždycky jsem musel tvrdě pracovat, abych si aspoň něco málo vydělal. Neměl jsem na chození s děvčaty čas, získala si mě teprve Lucie. Než jsem si stačil uvědomit, co se se mnou děje, požádal jsem ji o ruku." 

Byli jsme oba velmi mladí. V den svatby, když jsme se vrátili z kostela, si mě vzal její otec stranou a dal mi do ruky malý balíček. Řekl mi: "To je všechno, co potřebuješ ke šťastnému manželství."

Byl jsem rozrušený a chvíli mi trvalo, než se mi podařilo dárek rozbalit.
Byla v něm zlaté hodinky. Opatrně jsem si je prohlížel. Na plášti měly vyrytý nápis, na který mi musel padnout pohled pokaždé, když jsem je chtěl otevřít a podívat se, kolik je hodin. Ta slova byla velmi moudrá."
Starý pán se usmál a vytáhl staré hodinky z kapsy. Nápis byl trochu odřený, ale stále čitelný. Ukrýval tajemství šťastného manželství.

Stálo v něm: "Řekni Lucii něco pěkného."

Řekni něco pěkného člověku, kterého máš rád. Teď hned.